Otázka řádu - myšleno vnitřního řádu, jenž dává tvar a smysl obrazům - se v dnešní době rozvolněných forem i norem může zdát být téměř anachronickým. A přece právě odtud, z této odvěké báze umělecké tvorby, objevené už před dvěma a půl tisíci lety pythagorejskou naukou, vychází malíř Andrzej Cieslar. Pro jeho pojetí malby zůstává řád proměnlivou sice, ale vždy bytostně určující hodnotou, organizující imaginární prostor vymezený rámem obrazu a odtud diváka provokujícího o hledání odpovědi na otázku, umělcem skrytě připomínanou, totiž otázku po smyslu samotného zobrazování.

Ti, kdo znají Cieslarova díla z doby před pěti či deseti lety, vnímají jeho současné obrazy s jistým překvapením: je v nich totiž něco nového, neobvyklého, až znepokojujícího, jakkoliv jde o prvek důvěrně známý, jasně identifikovatelný. Lineární struktura, vyjadřující abstraktní geometrický řád, tvoří základ jeho vizuálního jazyka i nyní; je to stále onen řád, jejž rozpoznáváme, a který není chladnou konstrukcí, nýbrž svědectvím o porozumění světu, uchopovaném myšlenkami i city. Avšak je tu to nové, a to je parafráze fasád ikonických staveb českého kubismu. Architektonické tvary, kdysi pevně spjaté s modernistickou vírou v harmonii mezi krásou duchovní povahy, zde získávají nový význam: Cieslar je neinterpretuje doslovně; spíše je nechává rezonovat v abstraktní rovině, jako ozvěnu kulturní paměti, ale naléhavě a současně ještě více monumentálně, než jak Josef Chochol, Pavel Janák a jejich souputníci v kubistickém směřování architektury před první světovou válkou, utvářeli své stavby.

V Cieslarových obrazech se geometrie proměňuje v jazyk, jenž propojuje minulost s přítomností. Řád v nichž není dogmatem, nýbrž otevřeným polem úvah o podstatě světa, malířem pojímaného jak intuitivně, tak racionálně. Cieslarovo malířství tak zůstává výsostně současné: obrací se k tradici, aby ji novým pohledem proměnilo, a zároveň si odpovídá na otázku, proč ještě malovat: nu protože to má stále ještě smysl!

Žít ve východní části Slezska znamená ustavičné střetávání s civilizací a s jejími relikty. Není to útěšná krajina, jež povstala z nerušené symbiózy s lidmi; jsou to fragmenty technických procesů, zbytky těžby, brutálních zásahů do odvěkého řádu, monochromní scenérie rozpadajících se struktur z oceli a betonu - kdysi ambiciózních a pyšných, dnes vystavených zániku - protkaných nervózními liniemi silnic; je to propadání země a její zaplavování kalnými jezery bez života. Kultura zde není domovem; jsou to jen všudypřítomné civilizační stopy někdejšího budovatelského hédonismu, dnes se propadající do smírné náruče času. Pro vnímaného člověk žít zde znamená jakýsi permanentní stres z nedostatku lidského měřítka, z absence duchovního rozměru života.

Malování je nutně terapií - a Andrzej Cieślar ve svých obrazech takovou terapii podstupuje; a současně jakoby nezáměrně, vydává o svém domově zprávu. Vláčné struktury prostupujících se barevných ploch se střetávají s liniemi, jež nad nimi žijí vlastním životem a jako velká zrcadla obrážejí rmutnou realitu. Dívat se na jeho obrazy je jako sledovat rezonanční desku nervózních proměn. A přitom je Andrzej Cieślar bytostný romantik, jenž za zrcadlem reálného světa objevuje svět nový, nové krajiny, jež jsou oproti těm skutečným, fyzickým útěšné, s bezděčným prvkem laskavého humoru

Autor podivuhodných výtvarných básní. Jednu linii tvoří abstraktní malby, ve kterých kombinuje vzdušné a vláčné struktury prostupujících se barevných ploch. Linie se střetávají a žijí svůj vlastní osamocený život. Strukturované abstrakce jsou sestaveny z na sebe navazujících a vzájemně se prolínajících komponentů a budí dojem architektonicky zpracovaných objektů (nebo jejich částí). Zároveň se sugeruje prostorovost, plochy působí informelně, horizontální a vertikální pláty plovou ve vzduchu v různých barevných valérech tak, aby vytvářely prostorovost v těchto malbách. Vše by svědčilo pro architektonické podhoubí.

Jeho krajiny svou rozpitostí, rozostřeností, chuchvalcovitostí, tklivostí, melancholickým smutkem a zvláštním splínem připomínají vzdáleně Bohuslava Reynka, se kterým ho pojí kontemplativnost a prozvučenost. Zvláštní krajiny, které jako kdyby vzešly z nevědomí. Za tím tušíme přírodu a nepochybně i hudbu, přesně vystihují (možná neuvědoměle) charakter hudby po Chopinovi největšího polského skladatele Karola Szymanowského.

Rád jsem přišel na vernisáž výstavy Andrzeje Cieslara do galerie Tinta (je pár metrů od pražského Divadla Na zábradlí). Jeho kontemplativní a přitom „prozvučené“ obrazy se mi moc líbí. Dokonce natolik, že jsem si jedno plátno hned koupil.

Od Andrzeje mám jeden úchvatný obraz na stěně. Je pro mě důležitější než ostatní, protože má přesah nejen umělecký, ale i osobní. Andrzejovu tvorbu sleduji dlouhá léta a považuji ho za výjimečného umělce. Jsem si jistá, že u jednoho obrazu nezůstanu. Ještě mě napadá jedna věc, kterou nevím, zda o něm sběratelé ví - je nesmírně vtipný. Vždycky když někde něco veřejně řeknu, mám jistotu, že mi na sociálních sítích přistane nový vtip či hláška.

Malbu Andrzeje Cieslara sleduju už pár let, líbí se mi. Škoda, že už jsem přestal sbírat, toho bych chtěl, říkal jsem si. Když se na Facebooku objevila jeho malba Budilovy vily z Kostelce, poslal jsem ji Janu Novákovi, který Budilovu vilu restauruje. Pak jsme to všechno nějak propojili a dneska byla u Honzy ve Vondráčkově továrně vernisáž Andrzejových obrazů. „Tenhle by se mi líbil,“ řekla moje žena. Dvakrát to říkat nemusela.